restauracja u holendra, gliwice

S ekonomickou recesí se evropští gastarbeiteři vracejí do svých rodných krajů a spolu s taškami nacpanými eury či librami sebou přivážejí i kultury a styl cizích zemí…Bohužel to většinou nedopadne dobře, podobně jako v případě polské restaurace popsané v následujícím článku.

Restaurace U Holendra leží na hlavním tahu do Gliwic, starého průmyslového města v polském Slezsku. Gliwice jsou známy především 111 m vysokou radiostanicí zhotovenou jen z dřevěných trámů – lze ji dobře vidět při cestě směr Kraków po dálnici. Dále se zde nachází řada skomírajících průmyslových areálů, kolonií a domů z režných cihel, opuštěný hutnický hřbitov – zkrátka temně krásné industriální město, jako vystřižené z učebnice.

Tato recenze ovšem není nějakou přímou kritikou jednoho podniku, či celé polské gastronomie (jelikož třeba v kvalitách v obchodech prodávaných a používaných surovin, zeleniny či masa, nás Polsko mnohonásobně předčí). Spíše vystihuji těch několik podniků, které jsem v Polsku navštívil a pokud bych měl o všech psát, bylo by to zhruba jedno a to samé.

Jak jsem již zmínil v nadpisu článku, podnik je zřejmě výtvorem nějakého gasterbeitera, který po návratu zpět do Polska začal zamořovat rodný kraj stylem země, ve které pracoval. Ať už je to nespočet větrných mlýnů a mlýnků okolo restaurantu či dokonce velkoprodejna se staroburžoazním holandským nábytkem v těsném sousedství obchodu, ve finální podobě to na mě prostě působí jako kýč. Nechci nějak vysekávat své vlastní silně polské kořeny, ovšem po mnoha mých cestách do Polska mám neblahý dojem, že jakýsi nevkus a přehnaná líbivost je jakýmsi polským národním zvykem (paradoxnější je to tím spíše, že například systém a úroveň vzdělávání dějin umění a estetiky na polských univerzitách patří k evropské špičce a české vysoké školy včetně té karlovy se mohou oproti nim „jít bodnout“ nebo v oblasti současné umělecké fotografie, která patří k mým velmi oblíbeným.).

Interiér je velmi, velmi zvláštní. Veškeré doplňky jsou složeny z laciných reprodukcí známých italských renesančních mistrů, naprosto nesmyslně zkombinovaných s výtvory mistrů zaalpských zemí z různých slohových období. Například jsem napočítal čtyři různé verze Mony Lisy (mj. ten obraz se mi nelíbí sám o sobě, natož reprodukce). Po stěnách jsou vylepeny zvrhlé linoleové tapety ve stylu 19.stol..Všechna výbava interiéru je prodejná, to znamená že na rohu každého obrazu či předmětu je výrazná cenovka a můžete si připadat jako na oslavě majitele zastavárny, který uprostřed svého krámu připravil slavnostní tabuli.

A teď k jídlu – o polském pivu toho již bylo napsáno dost jinde, nijak zvláště mi nechutná a nechci aby to zavánělo nějakým konzervativizmem, ale spíše mi vyhovuje pivo české, mírně přechlazené a natřikrát točené.

Jídlo – absolutně bez nápadu, rozhodně nic, pro co by se vám vyplatilo opouštět vlastní kuchyni. Neplatil jsem, ani neobjednával, tedy na výběr jsem moc neměl – dostal jsem smažený vepřový řízek, z něhož úplně odpadával trojobal (následek přípravy předešlý den a posléze opakovaného ohřívání), opékané brambory a tři druhy zelí – zkrátka penzionovsko-vinametská klasika. Vůbec jsem nepochopil pokus o dekoraci spočívající v polití okraje talíře čokoládou a posypáním kousky zeleniny (kuchař chtěl zřejmě napodobit dekoraci masovým glace, nebo balzamikovým octem, jaké se užívá v moderní gastronomii, ovšem v Holandsku to viděl zřejmě jen za okny luxusních restaurací, když kolem procházel s hamburgerem v ruce.).

Jak jsem zmínil, výslednou cenu jsem neznal, ovšem později jsem se podíval na internet a zhrozil jsem se, ceny pokrmů se pohybují od cca 30 Zl. až do nekonečně závratných výšin. Podtrženo sečteno, když budete chtít svou nastávající vzít na večeři, uděláte lépe, když za tu tisícovku, co zde utratíte, koupíte nějaké kvalitní víno, zvěřinu či čerstvou rybu, připravíte ji v pohodlí domova a ještě vám zbude na Postinor…

fotografie