Druhý týden na Ukrajině - cestování a odjezd do Kyjeva
3.8.2007
Nic zajímavého se neudálo…Bylo příjemné počasí, takže dopoledne jsme byli u řeky sbírat kameny, kterými pak Voloďa obkládal plot (viz foto) a odpoledne jsme se zase koupali.
Večer nás pak pozval k sobě domů Vasilek (člověk, který rovněž pracuje v Praze, Voloďův kamarád) a tam se pilo a pilo…
4.8.2007
Dnes nás čekala návštěva fotbalového zápasu Vinohradov vs. V.Kopania. O této události se mluvilo již dlouho, jelikož šlo o finálové utkání mezi týmem vesnice a okresního města.
Ještě před začátkem jsme se jeli na nádraží informovat na lístky do Kyjeva, jelikož ty je nutno kupovat vždy asi 2-3 dny předem – spousta lidí jezdí do kyjevské oblasti pracovat, a tak jsou vlaky nacpané do posledního místa. Ráno Voloďa ještě zatelefonoval naší známe ze Sineviru, Oxance, a zeptal se jí, zda by nebyla tak hodná a neprovedla nás po Kyjevě. Oxana ochotně souhlasila i s tím, že u ní můžeme klidně bydlet. To nám ulehčilo spoustu zařizování.
Po návratu z nádraží jsme již šli na fotbalový stadion na očekávaný zápas. Dohrávalo se ještě utkání nějakých jiných týmů, proto jsme čekání zkrátili v nedaleké hospůdce u piva a vodky
(tímto varuji před pitím panáků v hospodách, které neznáte. Od našich hostitelů jsem se dozvěděl, že se na Ukrajině ve velkém obchoduje s nekvalitním pančovaným alkoholem, a tak se může stát, že vypijete kdovíjaký patok, který se vydává za Nemiroff nebo Medoff vodku…Mě osobně po tomto občerstvení dva dny bolelo břicho). Jinak zápas samotný probíhal velmi dramaticky – první poločas byl vyrovnáný - 1:1, ve druhém pak začal vyhrávat tým protivníků a výsledek se ustálil na skóre 1:5. Škoda.
5.8.2007
V neděli šel Lukáš do kostela na pravoslavnou mši, já vzhledem k tomu, že tam nebyly varhany, šel raději s Voloďou na procházku k místnímu hřbitovu. Zaujaly mě tam cikánské hroby, které patřily k nejhonosnějším a nejudržovanějším na celém hřbitově. Dokonce u každého hrobu byl stolek s lavičkou, kde se celá romská rodina sejde například v den nebožtíkových narozenin a společně všichni pijí, jedí a vzpomínají.
Na odpoledne bylo naplánováno grilování šašliku a chytání ryb v Tise, plány však zhatila neočekávaná událost. Šli jsme s Lukášem dál proti proudu řeky, abychom se následně nechali odnést do míst, kde již Voloďa rybařil.Nedaleko jsme však viděli stát několik aut, mezi nimi i obrovskou audinu s pražskou SPZ. Z legrace jsem na lidi sedící opodál křikl „zkurvení pražáci“, jelikož jsem dobře věděl, že jde o Ukrajince a že je to spíš pobaví, než urazí. Ale to jsem neměl dělat…Byli jsme pozváni ke stolu a bylo nám naléváno do velkých kelímků, které silně přesahovaly míru klasické „půlky“. Dozvěděli jsme se, že dotyčný s pražskou SPZ se jmenuje Michail a podle toho co říkal, se živí něčím pochybným. Nicméně tempo pití bylo tak rychlé, že zanedlouho jsme o sobě vůbec nevěděli a pamatujeme si jen útržky…Bohužel, jak jsme se dozvěděli po delší době, onen Michail za rok zahynul při tragické dopravní nehodě.
Ani nevíme jak, ale dostali jsme se zpět k Voloďovi, padli tam na lehátko a usnuli tvrdým spánkem… Probudili jsme se až po několika hodinách a Lukáš započal válku v bahně malého ramena řeky…Nejdříve jsem ztratil botu a nakonec náramek z ruky a oba jsme měli plavky plné písku a bláta…Prostě ostuda…Doma jsme raději ihned usnuli…
6.8.2007
Po včerejším extempore jsme se raději hned ráno vytratili z domu na malý výlet. Šli jsme do vedlejší vesnice, Malé Kopanji, a vrátili se až na oběd. Po jídle jsme šli zase na opačnou stranu dědiny a přišli akorát k odjezdu ke koupání u řeky. K našemu údivu tam opět seděli naši „známí“ ze včerejšího setkání – Paša, Michail a další. Voloďa nám sdělil, že je to prostě jejich koníček, odpočinek a že tam skutečně sedí a pijí téměř každý den, když přeje počasí.
Po plavání už byl doma připraven naložený šašlik ještě ze včerejšího dne, a tak jsme opět hodovali. Před jídlem jsme však ještě museli zajet do Vinohradova zakoupit jízdenky do Kyjeva. Pro informaci, jízdenka z Mukačeva do Kyjeva stojí 65 hriven včetně povlečení. Je to opravdu směšná cena a to vlaky pár měsíců zpátky docela zdražily.
7.8.2007
Vzbudili jsme se velmi brzo, protože byla v plánu návštěva oblastního města, Užhorodu.
Dole ve vesnici se nám podařilo zastavit poměrně rychle maršrutku a tak jsme již kolem osmé hodiny stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu.
Chvíli jsme se courali po městě a potom zapadli do útulné městské kavárny na jedno presso
( musím dodat, že na Ukrajině je káva jakéhokoliv druhu velmi, velmi levná. I v lepších kavárnách měst jako Užhorod, Mukačevo, Chust stojí presso kolem 1,50 – 2,50 hriven, což při současném kurzu není více, než 10 Kč. Ve vesničce, kde jsme bydleli, stála káva dokonce 75 kopějek, což je tak směšně málo, že to nemá ani význam přepočítávat J).
Poté jsme se vydali do centra města. Užhorod bylo velmi významné město v Rakousku-Uhersku, proto je tam spousta památek klasicistní architektury, ba i objekty ještě starší – např. raně barokní katedrální soubor nebo hrad.
Vše jsme si pečlivě prohlédli a vrátili se zpět do města, kde se nám „udělalo žíznivo“ a tak jsme zapadli do nejbližší hospůdky na orosené Chernigivske a poté se odebrali k řece Už , kde se v Lukášovi probudily neočekávané choutky a začal fotit ženu, která se tam koupala…
Vzápětí si však uvědomil rizika (strašili jsme se navzájem deportací do gulagu) a přestal.
Byl už však čas, kdy začínají odjíždět pozdně odpolední maršrutky naším směrem, a tak bylo zapotřebí dostat se k avtovokzalu (autobusovému nádraží). Tam jsme opět narazili naší nezkušeností. Upozorňuji – je třeba rozlišit maršrutky, tvářící se jako autobusové linky a normální autobusy (rozdíl je především ve financích – např. za cestu z Mukačeva do Chustu dáte v autobusu 6 hriven a v maršrutce 10 – 12, pokud se nebudete tvářit jako majetní turisté ze západu.). Na klasický autobus je třeba ve výchozí stanici zakoupit si „kvitok“ (nebo „bilet“, význam je však stejný) přímo v pokladně. Na stanovištích stojí jakési dozory, které cestující usměrňují na jednotlivá nástupiště a hlídají, aby nikdo necestoval bez lístku - řidiči rádi, když se dozory nedívají, posílají cestující za autobusové stanoviště, kde je naberou bez lístku a následně inkasují sumu do vlastní kapsy. To je výhodné pro místní, kteří zaplatí méně, ale nevýhodné pro turisty, kteří jsou téměř bez výjimky „nataženi“. – Proto doporučuji koupit si vždy lístek v pokladně a v maršrutkách se dotázat na cenu do dané stanice a platit předem. Pokud platíte až při výstupu, těžko budete smlouvat cenu. Nám se podobná situace stala v právě v Užhorodě, kde jsme se tázali na spoj do Chustu a kdosi na nás potichu šeptl, ať se postavíme u závor výjezdu. Mysleli jsme, že oficiální linka teď nejede a tak jsme domnělou maršrutku očekávali na daném místě u závor.
Zanedlouho přifrčel bílý Sprinter, ze kterého na nás řidič křikl „sedájťe chlopci, sedájťe, já znáju kde…“. Nastoupili jsme a řidič už se rozjížděl, ale přiletěla jakási žena a řidiči nadávala, že nás vzal bez lístku.Tak nám došlo, že sedíme v normální lince, což vypadalo výhodně až do chvíle, kdy po nás chtěl po každém 20 hriven, což je téměř dvojnásobná taxa oproti klasické ceně autobusu. Ale co se dalo dělat…Naopak cesta rychle utíkala, jelikož jsme neustále koukali na mladou krásnou těhotnou ukrajinku v přiléhavých šatech…
V naší vesničce, Velké Kopani, jsme ještě zašli na pivko do místní hospody a pak rychle k Voloďovi, který nám hned ze dveří vynadal, že chodíme pěšky a děláme mu po vesnici ostudu, že jeho hosté musejí od autobusu po svých.
Večer jsme šli brzy spát a nabírali energii na zítřejší výjezd za Oxankou do Kyjeva.
8.8.2007
Ráno jsme brzo vstali. Odjezd vlaku byl sice až kolem čtvrté odpoledne z Mukačeva, ale bylo třeba si ještě sbalit pár věcí. Já dostal přes noc nějakou nemoc z ozáření, a tak mi bylo celé dopoledne mdlo, až to vypadalo, že celá cesta budou jedna velká muka.
Ale nadopoval jsem se prášky, nejedl se a odpoledne ve vlaku bylo již vše v pořádku.
Dole ve vesnici jsme si zastavili maršrutku, kterou řídila postarší, leč velmi energická žena.
Spolehlivě nás odvezla až na nádraží, kde jsme však měli ještě asi hodinu a půl času a tak si Lukáš běžel koupit žabky a já okukoval okolí nádraží. Na nástupiště jsme přišli akorát když měl vlak přijíždět. Hodně nás zaujali (a také docela vyděsili) policisté hlídající nástupiště s kalašnikovy přes rameno. Vlak byl plně obsazen, vzhledem k tomu, že spousta lidí, co nechtějí pracovat v ČR, jezdí za prací do kyjevské oblasti, jak jsem již zmínil.
Vlaky mají zajímavé rozmístění lehátek. Pokud si představíte klasický lehátkový vůz se čtyřmi lehátky v kupé, odmyslete si dveře a stěny do chodbičky a u oken v chodbičce si představte ještě dvě lehátka nad sebou, tj. šest lehátek v jakémsi pomyslném oddílu.
Sovětští soudruzi však tento „revoluční způsob cestování“ poněkud nedomysleli, neboť se dá otevřít snad jen každé druhé okno a to jen na jedné straně, takže ve vlaku je buď nedýchatelně, nebo Vám nedovolí usnout nesnesitelné vedro. Navíc pokud se Vaši spolucestující rozhodnou ustlat si hned po výjezdu vlaku např. ve čtyři hodiny odpoledne, vzhledem k tomu, že spodní lůžko slouží v neustlaném stavu také jako sedadlo, jste vyřízen a můžete si buď jít sednout do jídelního vozu, nebo jít kouřit na chodbičku. My jsme tyto dvě varianty úspěšně kombinovali. Buďme rádi, že SSSR nestihl aplikovat tento druh vagónů i u nás. V noci Lukáš dokonce tvrdil, že viděl lézt z mezer mezi stěnami několik švábů, docela jsem tomu i věřil. Každopádně, po 14 hodinách jízdy jsme dorazili do Kyjeva. Ráno nás probral pohled na velmi pohlednou mladičkou průvodčí, kterou však vzápětí začal „oblbovat“ jeden velmi nechutný mladý muž s předsazenou bradou a plešatou hlavou…
Na nádraží už čekala Oxanka s tím, že pojedeme ihned k ní. Zezačátku to vypadalo na silnou komunikační bariéru, jelikož kyjevská oblast není oblast zakarpatská a s češtinou zde nepořídíte ani náhodou.Tady se mluví skoro všude rusky. Tedy jsme začali komolit první věty (Oxanka tvrdila, že umí i německy, ale i němčinu jsme po pár větách vzdali, jelikož nerozuměla vůbec nic). Metrem jsme dojeli na stanici Nivky a odtud autobusem směr vesnice Ozera, kde Oxana žila. Naše průvodkyně nás sice přesvědčovala, ať zbytek dne odpočíváme, ale vzhledem k tomu, že bylo devět ráno, jsme si vymodlili opětovný výjezd do města a prohlídku pamětihodností – hlavního náměstí, oblouku přátelství, čili „arkadu družby“ J a fotbalového stadionu Dynamo Kyiv J. Cestou k metru jsme se ještě zastavili v knihkupectví a koupili Oxaně dva rusko-české slovníky, jelikož ruštinu ovládala perfektně a byla to jediná možnost, jak se s ní v bezvýchodných situacích dorozumět.
9.8.2007
Náš druhý den v Kyjevě jsme začali úmornou dopravní zácpou na hlavním tahu do Kyjeva ze směru od letiště.Čekali jsme tam snad půl hodiny a někteří řidiči dokonce přejeli na krajnici do protisměru a jeli směle kupředu – proslulé ukrajinské ignorování dopravních předpisů.
Hned v Kyjevě nás zaujalo ohromné množství různých svateb, napočítali jsme jich snad dvacet během pár hodin. Odebrali jsme se však směr kyjevsko – pečeňská lávra, což je klášterní soubor tyčící se nad městem. Vůbec vás doslova praští do očí množství pozlacených kupolí a bání, které jsou při pohledu na město opravdu nepřehlédnutelné.
Uvnitř jsme dokonce potkali český pár, který ač se snažil maskovat místními oděvy, byl odhalen díky jejich sandálkům alá Hudy sport, které na Ukrajině nosí jen Češi ( proto jsme se my maskovali žabkami, které zase nosí v létě většina Ukrajiny).
Ze zmíněného klášterního souboru jsme se vydali do sofijského souboru, kde nás zaujal místní lidový umělec se zajímavými vlasy (viz fotoJ). Poté jsme se odebrali na majdan nezaležnosti (?), kde jsme skočili do metra a jeli domů. Cestou jsme však ještě koupili několik pohlednic, které jsme večer psali ( a hádali se s Oxanou, která tvrdila, že na pohledech musí být „obratny adres“, jakási zpáteční adresa. Na poště po nás však nic takového nechtěli a tak Oxana zčervenala a musela přiznat, že se mýlilaJ).