První týden na Ukrajině - poznávání Zakarpatské oblasti

27.7.2007
Na Ukrajinu jsme jeli oba poprvé, a proto jsme pečlivě váhali, který způsob dopravy bude pro nás nejvhodnější. Zezačátku byla řeč i o automobilu, ale nakonec zvítězila zajímavá varianta dopravy – ukrajinským minibusem, který každý týden v pátek vozí domů dělníky z Prahy. Výhodou bylo, že se majitel minibusů znal s kamarádem, u kterého jsme měli bydlet, tedy byla to spolehlivá a efektivní doprava z bodu A do bodu B, bez zbytečných prostojů či komplikovaných přestupů.
Odjezd měl být v 8:00 z Prahy, já měl nastoupit u olomouckého Globusu. A tak jsem daný den okolo desáté hodiny ráno stepoval v blízkosti oranžovozeleného hypermarketu až do chvíle, kdy mi zavolal Lukáš a oznámil mi, že nemusím nikam spěchat, jelikož ten časový údaj 8:00 byl pouze orientační dobou začátku sbírání cestujících ze všech možných koutů Prahy, což ve finále znamenalo to, že jsem v Olomouci čekal až do zhruba půl šesté… Nicméně od té chvíle již probíhalo vše v klidu (až na zdlouhavé stání na hranicích – šlo o to, že jsme v minibuse byli s Lukášem jako jediní češi, takže bylo potřeba vyčkávat na to, až se vyřeší záležitosti s vízy našich ukrajinských spolucestujících. Čekání na přechodu Bílá Bumbálka – Makov zabralo cca dvě hodiny, na přechodu Vyšné Nemecké – Užgorod zhruba stejnou dobu. Nakonec jsme se kolem půl třetí ráno ocitli konečně na území Ukrajiny.

28.7.2007
Zhruba v 5:30 ráno jsme dorazili k našemu kamarádovi Voloďovi do Veliké Kopani, což je cca 15 km od Chustu. Den jsme začali vydatnou snídaní, výměnou prvních dolarů v místním obchůdku a zakoupením prvních cigaret (Marlbora v přepočtu za 19 ,- Kč). Zbytek dopoledne a začátek odpoledne jsme prospali, jelikož v minibusu se toho moc naspat nedalo a poté nás Voloďa vzal na řeku Tisu, kde se místní obyvatelé chodí koupat v parném počasí. Večer byla pro nás nachystána místní specialita – šašlik (maso naložené v kyselém nálevu s cibulí a bobkovým listem, které se následně griluje) a místní domácí víno.

29.7.2007
V neděli jsme se rozhodli navštívit několik kostelů v okolí. Oblast, ve které jsme pobývali, je spíše blíž maďarským a rumunským hranicím, než ke Slovensku, tedy podobně jako u nás na těšínsku či na jižním Slovensku, je v tomto pohraničí několik vesnic, kde se mluví třeba jen maďarsky (např. město Tjačiv). A tím pádem je zde také množství římskokatolických farností, kde jsou členy zejména maďarsky mluvící obyvatelé. S Lukášem jsme oba fandové do píšťalových varhan, takže jsme se rovněž poohlíželi, zda na nějaký nástroj na Ukrajině nenarazíme…A narazili jsme hned v neděli – ve městě Chust v římskokatolickém kostele. Šlo o nástroj maďarské výroby, ale z budapešťské pobočky známé české továrny Rieger, dnes Rieger-Kloss. Po příjezdu z Chustu jsme považovali za povinnost navštívit také kostel ve vsi, kde jsme bydleli. Byl to pravoslavný kostel, kde mše trvají skoro dvě a půl hodiny, takže když jsme tam v poledne dorazili, bohoslužba se teprve chýlila ke konci…Místní pop, otec Giorgij, chodil po kostele s kadidlem a když nás zahlédl stát v povzdálí, přišel k nám, a zatímco bábušky poctivě zpívaly, on vytáhl z kapsy jednu dvouhrivnovou a jednu hrivnovou bankovku, vtiskl nám je do ruky, povyprávěl nám cosi o národních patronech, a vrátil se zpět k lidu, aby dosloužil mši…Když bohoslužba skončila, prohlédli jsme si pozorně celý kostel a vtom k nám přišel opět otec Giorgij nesouce v rukou jakýsi obraz s tím, ať se s ním vyfotíme. Co z toho vylezlo, posuďte sami…J Odpoledne jsme pak strávili hraním stolního tenisu v jedné místní hospůdce a opět koupáním v Tise.

30.7.2007
Rozhodli jsme se také prozkoumat okolní města, takže jsem se v pondělí vydali maršrutným taxi (lidově řečeno „maršrutky“, což jsou menší mikrobusy typu Transit, které pendlují téměř pravidelně mezi většími městy a dá se s nimi za vcelku levný peníz svézt) směr Mukačevo.
Prošli jsme město a vydali se směr hrad, bohužel však začalo solidně pršet a tak jsme těsně pod hradem zapadli do příjemné hospůdky s ještě příjemnější obsluhouJ a seděli tam u x piv a x2 cigaret pár hodin, než se déšť umírnil na snesitelnou úroveň. Potom jsme vyšli nahoru na hrad. Na hradě se prováděla jakási rekonstrukce, skoro nikdo tam, možná i kvůli počasí, nebyl a dovnitř do budovy nás nepustili. Takže jsme prošli nádvoří, vyfotili rotu vojáků, kteří tam měli jakési cvičení a pak jsme sešli dolů do města. Původně jsme zamýšleli, že si někde za městem večer rozbalíme stan a zůstaneme do druhého dne, ale počasí nám natolik nepřálo, že jsme potom promoklí uvážili, že se vrátíme k večeru zpět. Neměli jsme už skoro žádnou oficiální místní měnu (záměrně píši oficiální, jelikož skoro všude lze platit i dolary), tedy jsme se rozhodli vyměnit peníze. To byl ale problém, všechny směnárny i banky byly již zavřeny a tak jsme zkusili štěstí v na první pohled útulné hospůdce nedaleko autobusového nádraží.Tam jsme rovnou sdělili, že nemáme hrivny, ale pouze dvacetidolarovku. To se později ukázalo jako zásadní, začátečnická chyba…Žena hned spustila, co nám všechno neuvaří a že nám peníze s radostí promění…Dostali jsme polévku, nejaké pečené maso a zeleninu a naúčtovala si skoro 150 korun za jednoho, což je dost i na české poměry…Proto jsme hospůdku překřtili na „Restauraci U vydřidušky“ a odebrali se na autobusák, kde už stály několik desítek let staré sovětské autobusy a v rohu betonová rampa na opravu automobilů (při pohledu na vozidla hromadné dopravy je to zřejmě užitečná věc J). Také nás začal oblažovat taxikář, kterého jsme chtěli odradit tím, že jsme řekli, že nemáme hrivny. On však začal s tím, že klidně vezme i dolary, eura, forinty, koruny a kdovíco ještě…Naštěstí jel autobus za chvíli a tak jsme měli pokoj. V „naší“ vesnici už čekal na zastávce Voloďa s tím, že byl na pumpě koupit vodku, takže na večer byl program zajištěn.

31.7.2007
V deset hodin jsme odjeli navštívit okresní město Vinohradiv, kde jsme ve společnosti našeho kamaráda Voloďi absolvovali exkurzi místními trhy. Dost nás zaujala přítomnost mnoha cikánů ve zdobených, pestrobarevných oděvech. Bylo nám vysvětleno, že jde o pravé, romštinou hovořící cikány, žijící ve vesnicích u nedalekých rumunských hranic. Také raritou byly všudypřítomné výherní automaty, podivné načančané vysoké přístroje na čtvercovém půdorysu, které se dají využívat ze všech čtyř stran, tj. vždy kolem byla tlupa nějakých individuí, kteří za hlasitého povyku bušili do tlačítek.
Na zmíněném trhu jsme také opět vyměnili dolary za místní tvrdou měnu. Voloďa nás vzal za jeho známým, extrémně obézním vekslákem, který hned, co v našich peněženkách spatřil rub české dvousetkorunové bankovky, upozornil nás na to, že jde o jediné peníze na světě, kde „ruka ruku myje“ J . Po této náročné procházce jsme se rozhodli osvěžit se v místním baru. Vypili jsme pár piv a zničehonic přišla jedna z obsluhujících servírek s tím, že by byla ráda, kdybychom jí napsali na papírek nějaký český vzkaz a naše adresy. Tak jsme naším škrabopisem napsali v azbuce „na paměť chlopci z čechii“ a připojili kontakt.Samozřejmě bylo vše fotograficky zdokumentováno. Po této milé události jsme odjeli zpět do „naší“ vesnice a tam jsme se po obědě opět vzhledem k parnému počasí vydali na Tisu koupat.

1.8.2007
Po zewlingu ve vinohradském a chustském okresu jsme se rozhodli trochu prozkoumat místní pohoří. Již v minibusu z Čech jsme dostali od milé blonďaté spolucestující tip na návštěvu jezera Sinevir. Mělo jít o horské jezero v cca 900 m.n.m. s nádhernou okolní přírodou.
Proto jsme si zabalili věci na dva dny a vydali se směr Chust, odkud jezdí maršrutky přímo do této oblasti. Odjezd byl bez problémů (až na extrémně rozhrkanou maršrutku, která své „kvality“ ještě více zdůraznila na kamenitých horských cestáchJ) a tak jsme se zanedlohou ocitli ve vesnici Sinevir, odkud nám však zbývalo ještě cca 7 km cesty směrem do hor, kde se jezero mělo nacházet. Naštěstí si nás v maršrutném taxi všiml jeden sympatický kluk, který hned, co jsme vystoupil, se nás zeptal, zda jsme češi a pochlubil se nám, že právě jede z Prahy, kde pracuje. Nabídnul nám, že nás jeho kamarád zaveze až nahoru pod jezero. To jsme s radostí přijali. Kupodivu za cestu vůbec nic nechtěl, popřál nám příjemné zážitky a rozloučil se s námi. Ukázkový příklad v úvodu zmíněné místní pohostinnosti. Tedy jsme se vydali nahoru k jezeru. Okolo cesty byl nádherný potok a množství pramenů s pitnou pramenitou vodou. Rozhodli jsme se, že budeme „společensky uvědomělí cestovatelé“ a tak jsme nedopalky od cigaret a podobné všední odpadky házeli poctivě do prázdné krabičky od Chesterfieldek. Na vrcholu jsme byli zanedlouho, obešli si jezero, pořídili x snímků a na vyhrazeném plácku v klidu poobědvali. Znenadání na nás začal pokřikovat od vedlejších laviček jakýsi muž s tím, zda náhodou nejsme češi. Přisvědčili jsme že ano, a to byl konec…J Hned jsme byli pozváni k jejich stolu, bylo nám nalito pivo a abychom tam neseděli tak trapně, nesměle jsme připomněli, že máme v batohu butelku horilky (láhev vodky). Zanedlouho byla prázdná a my se společně ve veselé náladě fotografovali. Ale co víc, seznámili jsme se s sličnou neteří daného muže, s Oxanou z Kyjeva. Vyměnili jsme si čísla a adresy, s tím, že se ozveme, kdybychom měli do Kyjeva namířeno. Byli už jsme dost unaveni díky té vodce a pivu a proto jsme se odebrali směrem dolů do vsi, kde jsme se kousek od brány natáhli na karimatky a usnuli zdravým spánkem opilce. Probudil nás asi po hodince studený vítr a kolem procházející dva češi s batohy. Chvíli jsme si povídali, pak jsme se sbalili a vyrazili dolů do vesnice. Po cestě jsme potkali několik krav, které šly poslušně dolů do vsi a spolu s nimi legrační bílý pes s černým okem. Cesta trvala poměrně dlouho, do vesnice jsme dorazili až k večeru a rovnou zapadli do dřevěné útulné hospůdky a dali si boršč a šašlik. Bohužel když jsme vyšli z hostince ven, byla už solidní tma a my nevěděli, kde budeme spát. Rozhodli jsme se, že projdeme celou vesnicí až na konec a tam rozbalíme stan. Ale problém byl, že celá vesnice měla několik kilometrů a my pořád šli, šli a šli, až nám vytekli nervy a vlezli jsme do nejbližší opuštěné zahrady bez plotu, tam rozprostřeli karimatky a usnuli.

2.8.2007
Brzy ráno jsme se probudili provlhlí rosou a vylezli zpět na silnici. Tam už čekalo několik lidí na maršrutku. Nenápadně jsme prošli kolem a pokračovali směrem do centra vesnice. Tam jsme zastavili maršrutku do Mižhirje, což je větší město, odkud není problém dostat se do „naší“ vesnice, směrem na Chust. V Mižhirje se setkáváme náhodou se Sašou, Ukrajincem, který již několik let pracuje poblíž Prahy v továrně na hořčice a kečupy. Že už je v Čechách delší dobu, je znát, mluví obstojně česky. Naši debatu přeruší několik mužů, kteří shánějí lidi pro trasu směrem na Chust, aby naplnili maršrutku. Hlásíme se k nim, ale nakonec celý plán změní taxikář, který nám nabídne na obvyklé sazby zajímavou cenu 20 hriven za osobu. Sedáme do auta a jedeme do Chustu. V Chustu se setkáváme se skupinkou militaristicky oblečených Čechů jedoucích do Užhorodu. Zanedlouho jsme už byli „doma“ a zbytek dne jsme strávili opět u řeky Tisy.

br>