Třetí týden na Ukrajině - návrat z Kyjeva a pak domů:)
10.8.2007
Třetí den v Kyjevě začal na hlavní kyjevské poště, jelikož bylo třeba poslat pohlednice nedočkavým babičkám a dědům domů. Na fotografiích uvidíte jakousi ohyzdnou „včelku Máju“, zřejmě maskota UKRPOŠTY, jak se tento podnik jmenuje…
Čekala nás prohlídka dalšího souboru, a sice Michailského. Uvnitř byl přísný zákaz fotografování a podivná pravidla pro oblékání mužů a žen (muži dlouhé kalhoty, ženy šátek a dlouhou sukni.) – upřímně řečeno tyto regule moc nechápu, nevím, zda mají nějaké logické opodstatnění v Bibli, každopádně jsme se podívali dovnitř, kde byly nádherné pestrobarevné nástěnné malby v byzantském stylu.
Venku stála socha Krista, u které, když jsme k ní přišli, nestoudně pózovaly a fotografovaly se kyjevské puberťačky. Od souboru vedla dolů do města lanovka podobná té na Petříně či v Karlových Varech. Použili jsme jí tedy a objevili se na břehu Dněpru. Chvíli jsme se jen tak procházeli a poté odjeli metrem na jídlo. Ke stravování jsme použili jednu z provozoven ukrajinského podniku „Švydko“ – jakási východní verze McDonaldu s jídlem srovnatelné kvality a dle mého i mírně vyššími cenami.
Poté jsme šli přes již zmíněný Chreščatyk na metro. Zajímavostí je, že přes víkend je celý Chreščatyk uzavřený pro motorová vozidla, takže patří jen pěším. Zajímavá inspirace pro Václavské náměstí…
Program jsme však mírně změnili u stanice metra. Již dva dny jsme plánovali koupit Oxaně a její matce nějakou z pěkných kytic, které se po ulicích prodávaly. Oxanu jsme tedy zdvořile poslali domů s tím, že přijedeme pozdějším autobusem. V tu chvíli si o nás musela myslet, že jdeme bud shánět drogy, nebo lehké holky (pro informaci, na Ukrajině je seženete od 10 USD), jelikož ona nám ukázala vše, co jsme v Kyjevě chtěli vidět.
Zajeli jsme zpět do centra, kde jsme na nádraží potkali asi dvacet Čechů, kteří v Kyjevě přestupovali na zpáteční cestě z Kavkazu a v podchodu do metra jsme koupil dvě nádherné kytice, které budily v metru docela rozruch, protože dva kluci s dvěma stejnými kyticemi se asi nevidí každý denJ.
Na přestupní stanici na autobus jsme ještě stačili stáhnout pivko a zdvořile odmítnout prodavačku, která nám začala vnucovat svou dceru, jelikož si při pohledu na nás myslela, že jsme západní turisté hledající si nevěstu.
Za necelou hodinku jsme už však stáli u Oxanky doma a slavnostně předali kytice… :-))
Večer už jsme si jen povídali, udělali několik fotek a šli spát.
11.8.2007
Dnes nás čekal odjezd…Vlak vyjížděl z hlavního nádraží kolem 14. hodiny, nicméně ještě jsme se prošli po městě a já se musel na chvíli od skupiny oddělit, jelikož došly tabákové výrobky a cesta měla být dlouhá…
Na fotografiích uvidíte také moderní přístavbu u staré haly nádraží (kam se hrabe Praha…Ale Metrostav začal s rekonstrukcí, tak uvidíme jak to odpadne)…
Zaujalo nás, kolik různých vlaků přes Kyjev projíždí.Je to údajně důležitý železniční uzel mezi východem a západem, podobně jako Moskva. Jen za dobu našeho čekání tam projely vlaky do Moskvy, Kišiněva, Varny, Budapešti nebo jihobulharského Burgasu.
Zanedlouho přijel náš rychlík Zakarpattja, srdečně jsme se rozloučili s Oxankou a její sestřenicí a odjeli…
Cesta byla mírně úmornější, než předtím, jelikož bylo podstatně větší teplo a také jsme vyjížděli o dvě a půl hodiny dříve, což znamenalo, že jsme šli později spát. Čas jsme krátili v jídelním voze, kde bylo bezvadné pivko přímo z mrazáku a v kuřáckých oddílech.
V noci mě probudil nějaký hluk, bylo to, když jsme kolem jedné hodiny v noci zastavili ve Lvově. To bylo dobré znamení, i když Lvov je od Mukačeva docela dost daleko, přece jen jsou to sousední oblasti.
12.8.2007
Každopádně kolem pěti hodin ráno jsme dojeli do Mukačeva, kde bylo i na takovou brzkou ranní hodinu na nádraží docela rušno. Všude stály maršrutky, spousta taxíků, bábušky se zbožím…S odjezdem vlaku se však atmosféra ihned uklidnila. My jsme se vydali na autobusové nádraží, což je cca 1km od nádraží vlakového.
Voloďa nás už před odjezdem do Kyjeva upozornil, že maršrutky jezdí nejčastěji brzy ráno a pozdě odpoledne, tj. v časech, kdy se lidé vracejí z práce. To bylo naše štěstí, bylo před šestou ráno a po příchodu na avtovokzal tam akorát stála linka do Rachivu, což bylo naším směrem.
Stihnul jsem ještě zakoupit blok (karton) ukrajinských cigaret, jako suvenýr domů…
Opravdu dobrá cena, karton za 60 Kč. Za hodinku jsme dorazili do V.Kopanji. Rozhodlo se, že nebudeme po ránu obtěžovat Voloďu s tím, aby pro nás přijel dolů do vsi a tak jsme se vydali pěšky nahoru. Cestou kolem obchůdku od Michajla jsme si dali pivo a sdělili místním zážitky z Kyjeva. Pro některé místní byl náš výjezd docela raritou – jen málokdo ze Zakarpatské oblasti v Kyjevě kdy byl.A není divu – pokud tam nejedete za prací, není proč tam jet. Je tam ve srovnání s cenami v zakarpatí dost draho a jak jsem již zmínil, většina lidí ze zmíněné oblasti jezdí za prací do Čech a na nějaké výlety po krásách vlasti tak vůbec není čas…
Dopoledne i odpoledne jsme trávili posledními procházkami po okolí, odpoledne jsme pak převážně hráli stolní tenis s místními kluky. Večer se opékal „závěrečný“ šašlik, při tom jsme ještě stačili odehrát turnaj volejbalu uprostřed uliceJ. Po jídle už jsme jen seděli a popíjeli místní víno ( a bylo ho dost, každý jsme stáhli minimálně litr, což nám však po tom téměř třítýdenním tréninku neudělalo téměř nic).
13. - 14.8.2007
Ráno bylo poměrně hektické. Bylo třeba se urychleně sbalit, jelikož zhruba o půl desáté měl přijet Slávik s minibusem směřujícím do Čech. Vše však dopadlo tak, že se mírně zpozdil a tak jsme ještě zvládli u Michajla v obchůdku ranní pivko a kávu.
Na Slávika jsme čekali dole ve vesnici na benzínové pumpě a marně jsme doufali, že pojede méně obsazený, než při cestě sem. Nakonec jsme byli rádi, že bylo kam dát věci.
Do Užhorodu jsme dorazili kolem poledne, hladký průjezd hranicemi však překazili slovenští celníci, pověstní neúprosností a důkladnými kontrolami. Nějak jsme se jim nezdáli a tak nechali vyskládat všechna zavazadla a poslali nás do zvláštní čekárny. Auto muselo do speciální garáže a na rampu, kde bylo důkladně prohledáno. Vše dopadlo tak, že jsme na hranicích tvrdnuli snad pět hodin. Průjezd Slovenskem byl sice bezproblémový, ale před Žilinou nás zastavila celní správa a vypadalo to na další důkladnou kontrolu, vše se však podařilo „ukecat“ a jet dál.
Na česko-slovenskou hranici Bílá-Bumbálka jsme přijeli chvíli před půlnocí. Lukáš měl další plán cesty jasný – v Praze Slávik každého rozveze podle přání, nicméně mě, obyvatele Havířova, tížilo dilema, zda mám čekat na hranicích a pak pokračovat minibusem do Olomouce, odkud ráno jezdí autobusy na Ostravu či zda mám minibus úplně opustit a vydat se na vlastní pěst do nedaleké Ostravy (ovšem z úplného konce světa kdesi v horách, kde se přechod nachází…). Zeptal jsem se celnice, zda je nějaká reálná možnost se odsud dostat - ta mi přislíbila pomoc v podobě zastavování kamionů… Ani ne za deset minut jel kolem kamion směr Ostrava, řidič mě ochotně vzal a já byl za chvíli na vítkovickém nádraží, odkud mi jel vlak na Havířov…Nakonec to dopadlo tak, že ve chvíli, kdy jsem dorazil domů, Lukáš s minibusem teprve opouštěli hraniční přechod…Lukáš do Prahy dorazil ráno a jako správný úderník hned vyrazil s chutí do práce…